Slovo Samain, někdy též Samhain, je odvozeno od „sam-fuin“, co znamená konec léta. Samhain představoval pro Kelty jeden z nejvýznamnějších keltských svátků a jak už jeho název napovídá, konal se v předvečer přicházející zimy, která začínala 1. listopadu. Byl to čas, kdy prý „z Jiného světa vycházejí víly a skřítkové, aby oznámili, že nadešel čas mrtvých“.

Jiný svět

V těchto 12 hodinách mezi koncem léta (a zároveň roku), které končily 31. října večer a počátkem zimy, která oficiálně začínala až dnem následujícím, mizela hranice mezi světem živých a Jiným světem, světem zemřelých. Jiný svět Keltové na rozdíl od ostatních národů nevnímají odděleně, živí lidé žijí uprostřed něj. To je možné, protože za normálních okolností živí mrtvé nevnímají a mrtví si živých nevšímají. Jen o Samhainu se tyto dva světy střetávají a lidé z jednoho světa mohou volně přecházet do druhého, navzájem se navštěvovat nebo i zamilovat. Vchodem do Jiného světa, který není svázán naším pojetím času, mohou být jeskyně a jezera, stejně tak jako závan větru nebo závoj mlhy.

Ačkoli v některých kulturách je svět mrtvých brán pouze negativně nebo pouze pozitivně, jako tomu je např. u pozdějšího křesťanství, v keltském světě mrtvých se můžeme setkat jak se strašidly, děsivými stvůrami, duchy a čarodějnicemi, tak i s překypujícím jídlem, pitím, tancem, hudbou, mírem a harmonií. Tato rozpornost je pro Jiný svět typická.

Přesto má tento svět pouze jednoho panovníka, jímž je Dagda, původní bůh slunce a předků, který oplývá kotlem hojnosti a kyjem, jímž může život darovat i vzít. Keltský svět mrtvých je světem „živých a mrtvých, předků a věčného mládí, krásných žen a velkých mužů. Je zdrojem vší moudrosti.“ To je také nejspíš důvod, proč většina hrdinů keltské mytologie toužící po poznání, pravdě, inspiraci či moudrosti na tento svět alespoň jednou za svůj život zavítá.

Návštěvy z Jiného světa

Nejen živé bytosti navštěvovali svět mrtvých, ale též mrtví s oblibou přicházeli do světa živých. Mohli to být víly a elfové, častěji to ale byli škůdci jako démoni ve zvířecí nebo lidské podobě, z nichž někteří v ptačí podobě svým dechem otravovali různé plody rostlin, nestvůra Ellén pustošící Irsko, skřítek Aillén mac Midna vypalující každoročně palác v Taře či samotní nebožtíci, jimž se skoro každý snažil vyhnout, aby se nestal jedním z nich. Proto této noci také platilo pravidlo, že se nikdo nesmí ohlédnout za sebe, pokud uslyší někoho přicházet. Přestože ale lidé nechtěli zemřelé zahlédnout, vzdávali mrtvým úctu a předtím, než šli spát, pro ně u krbu nechávali dýmky, jídlo a pití.

Čas vhodný k věštění

Jak už bylo zmíněno výše, všechna moudrost a vědění byla Kelty spojována s Jiným světem. Podle pověstí si velcí hrdinové, kteří svět mrtvých navštívili, mohli schopnost předpovídat budoucnost z tohoto světa odnést. V praxi ale toto umění náleželo především druidům. V některých obdobích, jako byl třeba Beltane (keltský svátek, kterým končila zima a začínalo léto) a Samhain, a pro svou vlastní potřebu, si lidé mohli věštit budoucnost sami. Dodnes se můžeme v Irsku a ve Skotsku setkat s hrami, při kterých se zjišťuje, jestli se v následujícím roce někdo ožení či provdá, odejde anebo umře.

Morrígan

Se svátkem Samhain je také spojována irská bohyně reprodukce a bitev Morrígan, která je považována za nejvíce zápornou mateřskou bohyni. Morrígan v sobě zahrnuje tři božstva – Nemhain, Badb a Machu. Jako Badb na sebe může brát podobu krkavce létajícího a krákajícího nad bojištěm. Její jméno je také spojováno s noční můrou, přízrakem, kterým je zlá žena vyvolávající u spících děsivé sny.V předvečer Samhainu se bohyně Morrígan spojuje s Dagdou, čímž „odkládá svou bojovnou podobu a chystá půdu pro zimní klíčení a přípravu.“

Cailleach

Keltové rovněž věřili, že dnem následujícím po Samhainu začíná čtvrtletní období bohyně Cailleach, které sebou přináší ponuré období přibývající tmy, mlhy, chladného a deštivého počasí a odklání se od živoucího světa. Cailleach, bohyně žen, je známá též jako zahalená žena, Šedá, Modrá čarodějka, Spirálová baba, Černá Annis, Stařena nebo Čarodějnice z Beare, jíž bývají připisovány schopnosti jako měnit počasí, vytvářet pohoří, dávat a brát život i velká moudrost. Bohyně Cailleach pochází už z předkeltské tradice a z jejího charakteru čerpá výše zmíněná bohyně Morrígan. Na rozdíl od ní ale podle pověstí bohyně Cailleach v podobě stařeny každý rok v tento čas udeří kladivem do země, která následkem to ztvrdne na kámen a v takovém stavu zůstane až do prvního jarního dne.

Oheň

Se svátkem Samhain je spojována i symbolika ohně. Oheň Keltové považovali za pozemský protějšek slunce na obloze. Symbolizoval zničení a znovuzrození, stejně tak jako se na podzim každým rokem připravovala příroda ke spánku, aby se pak na jaře mohla zas probudit. Obřady ohně měly proto zajistit, aby se slunce po jeho zimním vzdalování zase vrátilo zpátky. Tyto obřady zahrnovaly pouštění zapálených dřevěných koles z kopce do vody, jež měly předpovídat budoucí úrodu – pokud se hořící koleso dostalo k vodě, aniž by zhaslo, byla očekávána bohatá úroda. Tento symbol Samhainu i samotný svátek přetrvá až do dnešní doby v podobě Hallowenu, který je v některých oblastech známý také jako „Ohnivá noc“ nebo „Noc zla“.

Samotná slavnost

Samotná slavnost Samhain začínala západem slunce 31. října. V tento čas bylo zvykem shánět z pastvin všechen dobytek. Dobré kusy se nechaly na chov, starší byly poraženy a uschovány jako zásoby na dlouhou zimu. Část poraženého dobytka se spolu s vínem a pivem z nové sklizně podávala na slavnosti. Tak jako o každém keltském svátku, bylo zakázáno vše (násilnické jednání, řešení sporů, hádky), co by tuto slavnost a tím i dobré vztahy Keltů s Bohy mohlo narušit. Samhain byl svátkem míru a přátelství, k němuž patřila zábava v podobě deskových her, soubojů mezi muži v jízdě na koni, míčových hrách či dámě, ale také vyprávění příběhů. Jakou roli při těchto oslavách hrály ženy, není zcela jasné. Od Plínia se ale dozvídáme, že součástí některých keltských náboženských rituálů je i průvod jejich nahých manželek a snach, pomalovaných rostlinou nazývanou glastum. Boryt barvířský, jak se tato rostlina jmenuje v současnosti, má schopnost kůži zbarvit do modra. Proto je možné, že Keltové tímto rituálem projevovali úctu Modré čarodějce neboli bohyni Cailleach, spojované se svátkem Samhain.

Halloween

Některé pozůstatky zvyků a tradic Keltů můžeme hledat i v dnešní době. Zatímco se ale u nás spíše smísily s pozdějšími slovanskými motivy a jsou rozptýleny v průběhu celého roku, v některých západních zemích zůstaly keltské mýty spojeny především s 1. listopadem. Halloween, svátek odvozený od keltského Samhainu, připadá na 31. října a slaví se spíše v anglicky mluvících zemích. Slovo „halloween“ pochází ze slovního spojení „All Hallows Eve“, což v překladu znamená „předvečer všech svatých“. Svátek Všech svatých byl v 7. století po Kristu založen papežem Bonifácem IV. a původně připadal na 13. května. V následujícím století, pravděpodobně proto, aby nahradil pohanský svátek Samhain, byl však přesunut na 1. listopad. Večer před tímto svátkem se tedy stal svatým, odtud „All Hallows Eve“, z čehož se později vyvinul zkrácený název svátku – Halloween. Do konce středověku se světské a církevní svátky spojily. Přestože reformace v podstatě představovala konec všech církevních svátků mezi protestanty, v Británii se Halloween slavil dál jako světský svátek, a odtud se rozšířil do Ameriky a jiných anglicky mluvících zemí.

Jako světský svátek je dnes Halloween spojen s celou řadou aktivit. Tradičním zvyky tohoto svátku jsou vydlabaná dýně s prořezanýma očima a ústy, které díky svíčce zasazené uvnitř děsivě svítí do tmy, známá pod názvem Jack-o´-lantern a obcházení domů dětmi přestrojených v maskách.

Jack-oʼ-lanter

Zvyk vyřezávání strašidelných obličejů do dýní pochází původně z Britských ostrovů, kde se lucerna vyráběla spíše z tuřínu či z jiné zeleniny než je dýně. Zapalování luceren mělo odhánět zlé duchy, či usnadnit cestu putujícím mrtvým, kteří tuto noc hledali cestu zpět do říše mrtvých.

V meteorologii je takto ale také nazýváno tajemné mihotavé světlo, které můžeme zahlédnout v noci nad bažinami. Vždy, když se k němu přiblížíme, posune se mimo náš dosah. Někdy je tento jev známý také pod pojmem „bludička“ či v latině „pošetilý oheň“. Obecně se věří, že tento jev vzniká spontánním vzplanutím bahenního plynu, který se skládá především z methanu, a který je důsledkem rozkládání mrtvých rostlin. V lidové legendě je ale zahlédnutí tohoto světla považováno za zlověstné. Samotné světlo představuje totiž podle legendy duši člověka, který byl odmítnut peklem, nesoucí si na svém putování své vlastní peklo v podobě uhlí.

Mask

Dalším zvykem typickým pro Halloween je převlékání se dětí do masek. Děti na sebe berou podobu kostlivců, duchů, čarodějnic či jiných strašidelných bytostí. Může to být pozůstatek keltské víry v to, že o Samhainu mohli mrtví navštívit lidská obydlí. Dnes už jde ale především o formu zábavy, kdy takto oblečené děti obcházejí dům od domu s obvyklou frází „trick or treat“, což v překladu znamená, že pokud nedostanou koledu, nejčastěji v podobě sladkostí, daného majitele domu nějak potrestají.

Závěr

I když už dnes Halloween slaví především děti, pro které tento svátek představuje zábavu a legraci, pořád v něm zůstává cosi tajemného a strašidelného, něco, co dělá tento den výjimečným, kouzelným a magickým, něco, co můžeme nazvat pozůstatkem starého keltského svátku. Dodnes můžeme ve strašidelných dětských maskách připomínající kostlivce a jiné děsivé bytosti, stejně tak jako v zapalování svíček a rozsvěcování dýní hledat pozůstatek keltské víry v posmrtný „Jiný svět“ a jeho bytosti, které se v tento den mohou vracet k našim obydlím. Rovněž s vyprávěním příběhů a snahou o věštění budoucnosti se i dnes v tento den můžeme setkat v některých oblastech Velké Británie. Možná, že většina z nás na samotné Kelty už zapomněla, pozůstatky jejich zvyků, svátků a tradic ale stále přežívají v nás, aniž bychom si to uvědomovali. A tím se tento národ stává nesmrtelným.

Zdroje: