Zimní cesta do mé duše

Letošní podzim byl pro mě jiný. Každý rok vnímám více a více to přicházející období stažení se do sebe, zvnitřnění se, čas odpočinku a větší samoty. Letos jsem tuto potřebu ale cítila více než kdy dřív. Odřízla jsem se od přátel, od rodiny, a začala trávit více času malováním a někdy jen bytím pod dekou s čajem a svíčkou nebo posloucháním hudby. Je to rok, co jsem znovu začala více malovat a možná i více žít, ale stále jsem neměla tolik času, abych mohla dělat naplno to, co si přeji. Tento podzim jsem si ho udělala, alespoň na malování. Přestože jsem se připravovala na zkoušky, chodila do práce a bylo toho tolik, co dělat. Ta niterná touha byla silnější než já. Když maluji, cítím tak krásný stav lásky, krásy a harmonie, pocit, jako by se na chvíli zastavil čas a bylo jen TEĎ. Cítím neuvěřitelný klid, stav přijetí, jen prosté bytí. A i přesto se cítím naživu víc než kdy jindy.

Možná proto jsem se rozhodla letos některé mé dárky sama vytvořit a jsem moc vděčná mé sestřičce, která mi umožnila tvořit i pro ni. Byl to zatím můj největší obraz, který jsem malovala, ale stav lásky, který jsem přitom vnímala, mi neustále připomínal, co je opravdu na tomto světě důležité – být ve svém srdci. I když to někdy může znamenat zavřít se někde sám se sebou a tvořit nebo dělat to, co v tu chvíli naše duše nejvíc potřebuje.

Znovu a znovu jsem žasla a doteď žasnu nad boží přítomností v nás i všude kolem nás, nad jeho láskou a nad krásou celého stvoření. Stále častěji mě dojímá ten pocit, kdy vnímám, že tu pro nás celou dobu je, a že trpělivě čeká, až si to někdy uvědomíme, až ho ucítíme, až ho přijmeme do svého srdce a projevíme mu svou lásku. Neustále. Nejen o Vánocích. Vánoce jsou však nádherným obdobím, kdy se na svou božskou podstatu můžeme snáze ladit, kdy se s Bohem (a naší duší) můžeme spojit. Kdy to, co je skutečné a pravdivé, možná dokážeme lépe vnímat nebo kdy si to alespoň můžeme připomínat. Letos to bylo poprvé, kdy jsem někoho rozplakala svým dárkem. Poprvé, kdy jsem si na Štědrý den s rodinou pustila film ukazující lásku a soucit, kterým nás Ježíš učil, místo pohádky (které mě ale také berou za srdce a mám je moc ráda!) a kdy jsem po dlouhé době šla na půlnoční mši, na které farář četl dopis od Boha, který se dotkl mé duše, přestože do kostela nechodím. Neříkám, že tohle je recept na šťastné a naplňující Vánoce, tohle zrovna tento rok potřebovala má duše a je to krásný pocit, když si to někdy dovolíme a svou duši poslechneme.

Ten dopis, který jsem na Štědrý den slyšela, jsem s Vámi chtěla sdílet, ale někde se ztratil. Možná ho jednou někde objevím a přidám ho sem. Zatím svůj příspěvek zakončím tím, že někdo možná nevěří přímo v Boha (universum, vesmír, něco vyššího a krásného, co nás samotné přesahuje), ale podle mě stačí, pokud věříme v lásku, v dobro. Stačí, pokud alespoň někdy cítíme euforický stav štěstí, když něco děláme s láskou a radostí a naplňujeme svůj potenciál nebo když vnímáme dechberoucí krásu celého stvoření. Stačí, když si alespoň někdy uvědomujeme drobné každodenní zázraky, které se kolem nás neustále dějí. Stačí být v srdci…a jsme s NÍM.

Můj vánoční dárek pro sestřičku

S láskou

Teri♥