Osvoboďme naši duši

Někdy bych chtěla umět létat. A často mám pocit, že opravdu létám. Někde v oblacích, ve svých snech a představách. Vytvářím si vlastní svět. Svět, ve kterém je možné vše. Svět, ve kterém umím tančit, svět ve kterém umím zpívat, ve kterém se můžu naučit, cokoliv chci. Svět, ve kterém dělám práci, která mě baví, a ve kterém není nikdy na nic pozdě. Svět, ve kterém se může má duše vyjádřit a už se nemusí krčit jen někde schovaná v rohu a přihlížet, jak dělám jen to, co je vhodné a rozumné nebo co je obecně přijímané společností za správné. Protože v tomhle světě je mi jedno, co si myslí ostatní. Volání mé duše, ta silná touha uvnitř každého z nás, je to jediné, čemu v tomto světě naslouchám. A zdá se to tak správné. Jakoby na ničem jiném nezáleželo.

A pak jsou tu ty okamžiky, kdy slyším, že to, co chci, je naprosto nereálné, nemožné nebo dokonce nesprávné, které mě vracejí zpátky do „reality“. Ale co je vlastně realita? Netvoříme si ji my sami? A jak může být něco nereálné nebo dokonce nesprávné, když se u toho cítím tak úžasně?

A já se cítím často jako na houpačce. Jako bych neustále oscilovala mezi tím, co opravdu chci a mezi tím, co je podle představ většiny lidí (a i mých, kterým jsem během těch let uvěřila) možné. Jako bych pár minut opravdu věřila, že jediným smyslem mého života tady, je být šťastná a pomáhat tomu, aby byli šťastní i ostatní. Ale zároveň přicházejí chvíle, kdy mám strach, že některé věci opravdu nejsou možné, že celý život budu jen přežívat ze dne na den a předstírat spokojenost. Spokojenost s tím, co mám, i to, že jsem za to vděčná (za to všechno, jak to teď je). Předstírat, že nechci nic víc, a že mi tohle stačí. Vždyť přece všichni takhle žijí ne? Tak proč bych já měla chtít něco víc?

Jenže já prostě chci. Vždycky jsem chtěla. A nejde s tím nic dělat. Je to jako hlas uvnitř vašeho srdce, který nejde umlčet, jakmile se jednou probudí. Jakmile poznáte ten pocit….už nechcete nic míň. Prostě to nejde. A já jsem vděčná za tolik věcí. Za to, jak mám úžasnou rodinu, od kterých jsem se v hodně ohledech měla vždycky co učit. Za mé přátele i mého přítele, o kterých myslím můžu říct, že je znám opravdu do hloubky, a kterým se můžu naprosto otevřít, protože jiné než takové vztahy za to podle mě nestojí. Jsem vděčná, že mám zatím všechno, co potřebuji, po materiální stránce. Jsem vděčná, že každý den vyjde slunce, a pokud mám opravdu štěstí, není celý den schované za mraky. Jsem vděčná za všechno, co jsem mohla prožít, ať už to bylo dobré nebo špatné, i když některé zážitky bych raději už nezopakovala…ale díky nim jsem taková, jaká jsem. Za tohle všechno jsem tak vděčná. Opravdu jsem.

Ale to neznamená, že nemám chtít nic víc. Je mi jedno, že je na tom hodně lidí „hůř“, než já. Že by dali všechno za to, aby mohli dělat to, co já dělat můžu a dělat to nechci. Tak ať to dělají. Ať si za tím jdou, ale já za tohle přece nejsem, ani nemůžu být zodpovědná. Myslím, že i tak jsem už obětovala hodně času a síly věcem, které nejsou mým snem, ale snem někoho jiného. A ano, mohla jsem na to přijít dřív. Ale to bych nemohla vyrůstat v takové společnosti…ve které se sny nebo odlišnosti nepodporují. Učíme se jít s proudem, být stejní, zapadnout do systému, a často to, kým opravdu jsme nebo kým chceme být, zjistíme až v dospělosti, někdy až ve stáří a někdy i umřeme dřív, než si tohle vůbec uvědomíme.

Já můžu poděkovat svým „depresím“, které mě vždy spolehlivě doženou, když se vydám špatným směrem. A proto sice do určité míry můžu jít sama proti sobě (a často jsem i šla a udělala spoustu chyb), ale ne dlouho. Ještě pořád se mi sice nedaří držet správný směr bez zakolísání. Ještě pořád kolísám mezi chvílemi, kdy jsem absolutně šťastná a naplněná láskou a mám pocit, že dokážu vše a chvílemi, kdy mám příšerný strach, že se mi nic nepodaří, že nebudu v tom, co bych opravdu chtěla dělat, dost dobrá a že celý život budu jenom „přežívat“, jak to dělá většina lidí, protože to se od nás přece očekává, to je přece normální. Ano a je to strach, který mě dostává do těchto stavů. Když jsem je měla posledně, kamarád mi řekl: ty se bojíš, že se něco stane, ještě předtím, než to zkusíš, než ta situace nastane, ale co když ta situace nikdy nenastane? To se chceš celý život utápět ve strachu? Nechtěla jsem to moc poslouchat, protože se to lépe říká, když v té situaci sami nejste. Ale měl pravdu.

A mě najednou došlo, že na všem příliš lpím a nechávám se ovládat strachem, aniž by se vůbec cokoliv „špatného“ stalo nebo aniž by vůbec bylo pravděpodobné, že se to stane. Ano, může se to stát. Vždycky se může stát, že neuspějeme, a dokonce se to stává často a někdy i vícekrát po sobě a bolí to. Ale to přece není důvod pro to, abychom to vzdali předem. Vyžadujeme „jistotu“, ale ta neexistuje. Je to jen iluze. Když děláme práci, která nás nebaví, když jsme ve vztahu (často i manželství), který nás už nenaplňuje, který nejde do hloubky, a ve kterém nemůžeme projevit naši duši, to, kým opravdu uvnitř jsme. Když se stýkáme s lidmi, se kterými utváříme pouze povrchní vztahy, a kteří od nás nechtějí víc a neposouvají nás dopředu…cítíme se možná bezpečněji a myslíme si, že máme jistotu. To ale NENÍ život a často si uvědomíme, že ani zde nemáme jistotu teprve tehdy, když nás ten druhý člověk opustí nebo když o tu práci přijdeme. Někdy je taky těžké uvědomit si, co vlastně vůbec chceme. Tak dlouho žijeme tak, jak „máme“ žít, že už vlastně ani nevíme, kým opravdu jsme a co nás dělá šťastnými. A začínáme vzpomínat na naše dětství, kdy jsme to věděli…

Tak ale zkoušejte! Protože jinak to nikdy nezjistíte. Přihlaste se klidně do deseti kurzů, naučte se vařit, cvičit jógu, tančit, plavat nebo hrát volejbal. Můžete si udělat rekvalifikační kurz na masáže, instruktora nějakého sportu nebo si dostudovat dálkově vysokou školu. Můžete začít fotit nebo malovat. Zkoušejte a netvrďte mi, že to v dnešním světě youtube nejde, že nemáte na kurz peníze, protože spousta věcí se dá naučit i jen na internetu a pořád existují i knížky. A možná zjistíte, že tohle není to, co opravdu chcete dělat, a tak zkusíte něco jiného. Možná, že to, co opravdu chcete, zjistíte až pojedenácté. A nenechte se odradit komentáři od lidí, kteří sami přežívají a nemají dost odvahy něco změnit. Já jsem asi 7 let hrála volejbal…protože jsem vyrostla ve „volejbalové rodině“. Když jsem přišla na vysokou, přihlásila jsem se asi na 10 různých tanců, abych zjistila, který je ten můj. Často to chce čas, spoustu trpělivosti a ještě víc odvahy…osvobozování se je postupný proces a čím jsme otevřenější a upřímnější sami k sobě, tím více pak také prožíváme bolest a zklamání…ale i radost. Vždyť ale tohle je přece život, prožívat silně to dobré i špatné, a po každém pádu a zklamání zůstat otevření lásce, zůstat zranitelní, otevření a znovu vstát a najít v sobě tu sílu prožívat zas radost a lásku, dát sami sobě novou šanci znovu a znovu. Chce to se na chvíli zastavit a naslouchat svému srdci. Ale až ten hlas uslyšíte…až zažijete ten POCIT „Tohle je přece ono! To jsem já!“, tak už NIKDY nebudete chtít nic míň, než tohle. Protože to bude silnější než vy (než vaše ego, vaše mylné a zkreslené představy vytvořené společností). Protože tohle jste opravdu vy!

V průběhu let se můžete měnit, mohou se spolu s tím měnit i vaše zájmy, touhy, sny a cíle. To je přece naprosto v pořádku. Je to znak toho, že se vyvíjíte. Když už budete mít pocit, že to, co vás naplňovalo dříve, vás už nenaplňuje, můžete vždycky zkusit něco nového. Neznamená to, že jakmile to najdete teď, vydrží vám to na celý život. Už ale nikdy nebudete chtít nic míň, než tenhle pocit. Pocit, že žijete. Pocit, že létáte. Že je jedno, jak se chová svět okolo vás…protože když máte tenhle pocit, jste to opravdu vy, ve své podstatě. Krásní a dokonalí, šťastní a láskyplní, otevření příjemným i nepříjemným zkušenostem…protože opravdu věřím, že k tomuhle jsme byli stvoření. A tenhle pocit vám už nikdy nikdo nemůže vzít.

S láskou

Teri♥